Všeobecné bratrství je jediná cesta – bratr Alois z Taizé o tom, kde je Bůh v těchto dnech

Přinášíme překlad rozhovoru bratra Aloise, představeného ekumenické komunity Taizé, který týden po pařížských atentátech v listopadu 2015, poskytl deníku La Croix. Bratr Alois Loeser, narozený v Německu v roce 1954, je nám blízký mimo jiné původem svých rodičů v západočeských Sudetech, od 70. let, již jako člen komunity, se snažil navzdory železné oponě kontakt s našimi zeměmi „intenzivně udržovat“.

Rozhovor vedli Loup Besmond de Seneville a Gauthier Vaillant, La Croix, 20.11.2015, přeložil Vít Vaďura

 

 

 

 

Kde je Bůh v těchto dnech? Je těžké ho vidět uprostřed těchto dramat..

Už žalm si pokládá tuto otázku, kde je Bůh ? Bůh je tu, trpí s oběťmi. Na nás je, abychom o tom svědčili, posilovali důvěru, kterou nám dal Kristus a jíž zbořil přehrady mezi lidmi. Že Boha nevidíme v těchto dnech je možná proto, že násilnost událostí nám činí tuto důvěru obtížnou, a že se necháváme hypnotizovat strachem.

Strach je realita nás všech, to je pochopitelné. Ale absolutní bezpečí neexistuje. Bratrská solidarita, obnovení důvěry mezi lidmi, jsou jedinou cestou k míru. Přijde mi krásné v této souvislosti, že slovo «modlitba» se vynořilo spontánně, viděli jsme to na sociálních sítích s oním #prayforparis. Objevila se velká solidarita i smysl pro Boha, to dvojí ostatně souvisí, Bůh je láska, solidarita je toho odrazem.

 

Jak bojovat se strachem, jak nežít v podezřívavosti?

Přiznat svůj strach je první etapa. Jsme všichni v šoku. Vzdorovat strachu, to neznamená, že zmizí, ale že si ho budeme vědomi a nenecháme se jím paralyzovat. Bratrství je opravdu jedinou cestou, i když je křehká.

I Kristus byl zranitelný, nemůžeme být méně zranitelní než on. V něm čerpáme důvěru, která nás může nést v událostech, které nás přesahují a způsobují nám strach. Ježíš, i když ho jeho učedníci opustili, jim neodňal svojí důvěru. Nikoho neodsoudil.

 

Je násilnost naší doby výjimečná?

Musíme si připomínat, že barbarství vždy existovalo. V našich západních zemích se domníváme, že je navždy za námi, ale není tomu tak. Nesmíme dovolit, aby se odmítnutí druhého usadilo v našem srdci, protože to je semenem barbarství.

V situaci jako je tato, je vojenská odpověď možná nutná, ale není nikdy dostačující. To, co mě v těchto dnech zasáhlo, byla možnost pozorovat, že elán solidarity byl stejně spontánní jako strach. Lidé šli ke zraněným, přijali neznámé ve svých bytech. Je třeba se opřít o tuto skutečnost. Rozvinout naši solidaritu, to je důležité také a tím je potřeba doplnit tu silovou odpověď.

Jako křesťané tvoříme dohromady viditelnou církev, ale evangelium vytváří také společenství ještě širší: v srdci božím tvoří všichni lidé jedinou rodinu. Přijali jsme plně život v pluralitě této lidské rodiny? Bez toho nemůžeme aspirovat na všeobecné bratrství.

Když v Taizé přijímáme mladé různých horizontů, snažíme se jim umožnit udělat zkušenost s tímto všeobecným bratrstvím a chci zdůraznit jak moc mladá generace ve své naprosté většině usiluje o mír.

 

Co znamená « mít naději » v současném kontextu ? A, zvláště, jak odpouštět ? Mají k tomu křesťané nějaké zvláštní dispozice ?

Nejsme to my, kdo vytváříme naši naději, my jí dostáváme. Když se shromažďujeme, když se společně modlíme, dostáváme tuto naději, která je od Krista. S tápáním slabikujeme víru, jíž jsme obdrželi od věřících, kteří nás předcházeli. Ale cítíme, že nás dělá lidštějšími, že Duch svatý je vnitřní síla.

Brzy zahájíme Rok milosrdenství, milosrdenství je evangelní hodnotou a může se stát jednou z odpovědí na zkoušky, které teď prožíváme. Milosrdenství a soucit jsou sto neutralizovat spirálu násilí mezi lidmi. Naděje neznamená nic pasivního, ale volá nás k tomu, vyjít k druhým, ne se uzavřít. Mnozí křesťané dávají svůj život za smíření a za mír. Mnoho mučedníků vyzývalo k lásce a k odpuštění.

«Odpuštění» není v těchto dnech snadné slovo. Jsou situace, v nichž nemůžeme odpouštět. Ale můžeme vždycky svěřit Kristu ty,  kteří činí zlo, a říci jako on, když byl na Kříži : « Otče, odpusť jim, oni neví, co dělají. » Je zásadní, že v těchto chvílích se odvoláváme na Krista i na radost, která nemůže být zničena, protože každá lidská bytost je milována na věky. Toto je naše víra.

 

Jak je možné nadále představovat náboženství jako faktor smíření, když všechny tyto atentáty jsou páchány ve jménu Božím?

Je faktem, že ISIS se dovolává Božího jména k ospravedlnění svých zločinů, ale to nemá nic společného s opravdovým islámem, všichni naši muslimští přátelé nám to potvrzují. Jako křesťané se snažíme hledat,  jak je Bůh přítomen také v jiných náboženstvích. A společně s nimi musíme obhajovat názor, že je nemožné ospravedlňovat násilí ve jménu « jediného pravého Boha ».

 

Více se otevírat, to se nezdá úplně v této chvíli úplně přirozené…

V současnosti ubytováváme v Taizé sedm sudánských migrantů, kteří přišli z Calais. V sobotu u oběda nám sdělovali, jak moc je jim líto to co se stalo, a že odsuzují ty, kdo zneužívají islám k páchání tak otřesných věcí. Potom zazpívali modlitbu v arabštině. Myslím, že to je to, čeho je nám třeba: obyčejný kontakt s muslimy stačí k tomu, abychom změnili náš pohled.

Jestliže existují mladí, kteří se nechají obloudit těmi, kdo představují násilí jako životní projekt, pak mají náboženství odpovědnost ukázat, že bratrství je životním projektem, který nás dovede dál.

 

 

(rozhovor vedli Loup Besmond de Seneville a Gauthier Vaillant, La Croix, 20.11.2015, přel. Vít Vaďura)

 

 

http://www.la-croix.com/Religion/Actualite/Attentats-de-Paris-pour-Frere-Alois-la-fraternite-universelle-est-le-seul-chemin-d-avenir-2015-11-20-1382939

 

http://www.katyd.cz/rozhovory/bratr-alois-z-taize-chceme-byt-znamenim-nadeje-a-smireni.html

Všeobecné bratrství je jediná cesta – bratr Alois z Taizé o tom, kde je Bůh v těchto dnech was originally published on Dudnes.cz

Dobré zprávy od Dobříše – evangelium podle Karla Satoriy

Autor: Vít Vaďura

Rogallo booster retrieve
Rogallo booster retrieve (Photo credit: Wikipedia)

Mystika je umění vidět. Jde v ní o bojové umění nezbytné v utkání s profánnem. Mystika usvědčuje profánno ze lži. Ne, nic, absolutně nic není obyčejné, Bohem neobydlené. Je jenom tajemné, či lépe, tajemně zvoucí.“

 

V této občasné rubrice jsem již referoval o některých duchovně inspirativních postavách naší doby. Tentokrát bych se chtěl zastavit u hlasu, který se, pro mě poněkud nečekaně, ozval na vlnách nedělního Ranního slova na Vltavě, kde můj jmenovec, pan Vaďura, rozebírá týden co týden jednu pasáž z Bible s některým ze svých hostů.

Karel Satoria, katolický kněz, nyní působící na Dobříši, zaujme posluchače už svou dikcí – pamětníku se vybaví nezapomenutelná hovorová čeština Jiřího Reinsberga nebo Jana Konzala. Co mě ale zaujalo asi ještě víc, byl obsah toho co říkal a úhel, ze kterého přistupoval k výkladu daného novozákonního úryvku – „snažím se to číst jako radostnou zvěst“, komentoval např. jedno z tvrdých slov z Kázání na hoře. Zdůraznil, jako pro sebe klíčové, Ježíšovo slovo „přišel jsem, aby měli život, v hojnosti„, neopomněl zmínit Terezii z Avily, Heideggera a svůj oblíbený termín „hlubina“.

Z jakých pramenů se sbírala optimistická hledačská spiritualita Karla Satoriy (nar. 1953) se mi částečně ozřejmilo z knižního rozhovoru, který s ním vedl, a který „katalyzoval“, Marek Orko Vácha (Život je sacra zajímavej, Cesta, Brno, 2013). Mluví zde, mezi řečí, o své lehce potížistické povaze, která jej vedla k tomu se od školy, přes vojnu a seminář, až po pobyt v trapistickém klášteře, všetečně vyptávat, a trvat na odpovědích na otázky, jež mu leží na srdci, s určitou urputností. Čtenář se dozví, ale to opravdu en passant, že další částí jeho „nevyhraněné“ povahy je značná dávka extrovertnosti a touhy po dobrodružství. Létal na rogalu, skákal z mostu, do semináře šel víceméně proto, že to bylo proti komunistům, na konci osmdesátých let údajně pokračoval ve své pastorační činnosti i po pozbytí „státního souhlasu“, angažoval se za revoluce a po ní si vysloužil neoblibu mnohých spolubratrů jako agilní brněnský vikář (kněz při biskupství odpovědný mj. za personální přesuny ostatních kněží).

Co jej pak přivedlo okolo čtyřicítky do kláštera trapistů, benediktinských mnichů  přísnější   kontemplativní observance? Vysvětluje, že to byl určitý vnitřní hlas, který mu začal před třicátým rokem říkat, že možná v tom životním stylu aktivního, organizačně zdatného mladého kněze něco chybí. Čtenář se domýšlí, že jej vedl také jeho jistý romantismus a, přiznané, okouzlení z četby samizdatových vydání knih Thomase Mertona. Do kláštera ve francouzském Sept Fonts odchází v té době ze Satoriovy generace několik krajanů. On sám po deseti letech klášter opouští. Podílel se na založení dceřinného kláštera v Novém Dvoře v západních Čechách, odchází po konfliktu s představenými, a v určité desiluzi ze stavu kontemplativní praxe současných klášterů.

Ve své knize Karel Satoria nejen (velmi) vtipně a s milou přímočarostí glosuje svou dosavadní cestu, ale mluví také o svých inspiračních zdrojích – knězi Metoději Kotíkovi, který byl jeho farářem v období dospívání, a který citoval zpaměti celé pasáže Schulzova Kamene a bolesti a  pomohl k přesvědčení, že „Bůh se s námi nechce bavit o našich hříších“. Karel Satoria zmiňuje francouzského dominikána Labourdetta a Maurice Blondela – kteří pomohli vykrystalizovat spiritualitě „modlitby a činu“ vedle dalších učitelů monastické a západní mystické tradice.

Kniha je plná témat a odboček, mnoha zdařilých aforismů a anekdot, a to nás ještě její editor ujišťuje, že mnohé další byly během redakce proškrtány.

Moc se mi líbil „modlitební  návod“, který vychází z doporučení Tomáše Akvinského „nic nedělej, dovol jen své modlitební ctnosti, vrozené schopnosti své mysli, aby se rozvinula“. Nic nedělej, vyčkávej, a udržuj při tom pozornost, např. za pomoci fixace zraku a mysli na vhodné biblické slovo. Karel Satoria přirovnává vtipně své pokusy umožnit své mysli se povznést, k svým mladistvým pokusům s lítáním na rogalu, „přesněji běhal a padal jsem s Rogallovým křídlem“.

Kdy mě naposledy někdo takhle hezky povzbudil, že modlitební úsilí, ono dobývání se a tlučení na bránu má smysl, protože se mu lze postupně učit a protože může vést k naplnění naší touhy?

Dobré zprávy od Dobříše – evangelium podle Karla Satoriy was originally published on Dudnes.cz

Relexe Drápalovské – „Pět poznámek k situaci“ a video

English: view of Oslo city after July 2011 bombing
Oslo po bombových výbuších v červenci 2011 (Photo credit: Wikipedia)

Přebíráme:

Pět poznámek k situaci

O masakrech ve Francii teď mluví kde kdo. Kdybych nebyl přáteli vyzván, abych je okomentoval, asi bych se neodhodlal k psaní tohoto krátkého článku. Nechci opakovat řečené – pouze upozorním na několik výmluvných či pozoruhodných skutečností.

Poznámka první: K největšímu masakru došlo v koncertní síni Bataclan. Jakáže kapela to tam hrála? Eagles of Death – Orlové smrti? Hm. Zřejmě nemusíme smrt zvát příliš dlouho, aby přišla.

Maně jsem si vzpomněl na masakr, který způsobil Anders Breivik. Zabíjel mladé lidi, propagující bojkot Izraele a nepřímo podporující hnutí, jež se dopouštěla podobného obecného vraždění na izraelském území, jakého se dopustil Anders Breivik.

Nepíšu to s nějakým pocitem zadostiučinění ve stylu „dobře jim tak“. Jen si dovoluji tiše upozornit, že vzývání smrti opravdu nevede k životu.

Poznámka druhá: Evropští politici jsou šokováni. Nechápu proč. Po 11. září, po masakru v Madridu, po vraždění v Londýně, po vystřílení redakce Charlie Hebdo. Islamisté dělají to, co říkali, že dělat budou. Evropští politici nemají právo být šokováni. Byli přece dostatečně varováni a islamisté mnohokrát potvrdili, že jejich hrozby nejsou mluvením do větru. Nepotřebujeme politiky šokované, potřebujeme politiky uvážlivé a rozhodné.

Poznámka třetí: Není to ještě potvrzeno, ale je vysoce pravděpodobné, že jeden nebo dva z atentátníků přišli do Francie balkánskou cestou. Pokud se to potvrdí, omluví se někdo z těch, kdo s takovou jistotou tvrdili, že s migranty žádní islamisté nepřicházejí?

Aby bylo jasno – ani zdaleka netvrdím, že významnou část, ne-li dokonce většinu, migrantů přicházejících do Evropy tvoří islamisté. Dokonce jsem si téměř jist, že mezi těmito lidmi převažují ti, kdo mají islamistů plné zuby. Nicméně se dalo čekat, že do tak velkého proudu lidí se může zamíchat kde kdo. A co se asi děje s těmi, kteří přišli do Německa či do Švédska, byli zaregistrováni – a pak z táborů pro běžence zmizeli, přestože se tím připravují o vyplácení sociálních dávek? Ve Švédsku zmizela polovina nezletilých migrantů, kteří v létě do Švédska dorazili.

Smutnou a neblahou skutečností je, že nad desetitisíci migranty nemají německé tajné služby žádnou kontrolu. Tito lidé přišli do Německa nelegálně – to není dobrý vklad do budoucí integrace. A kdo asi sběrné tábory opustil? Ten, kdo se chce integrovat? A kdo v nich zůstal? Ti, kteří se chtějí přidat k islamistickým buňkám?

Poznámka čtvrtá: Vzpomenete si, proč nejsou Bulharsko a Rumunsko v Schengenském prostoru? Rád to připomenu: Protože prý nejsou připraveny chránit vnější hranice. Aha.

A konečně poznámka pátá: Čím méně bude v nějaké zemi vyznavačů islámu, tím méně v ní bude islamistů. Znovu opakuji, co už jsem psal vícekrát: To není otázka předsudků, to je otázka statistiky. Není to záležitost našich přání, je to záležitost zkušenosti. A vůbec tím není řečeno, že každý muslim je skrytý islamista.

Pan Juncker nevidí důvody ke změně kurzu. Obávám se, že je to recept na další masakr.

Dan Drápal

16. listopadu 2015

Z autorovy stránky dan-drapal.cz

a také

Záznam besedy cyklu Iniciativa 17-11. Praha-Vršovice, 5. 11. 2015

Hostem setkání byl člen nadačního fondu Generace 21, evangelický pastor a publicista Dan Drápal.

A jaká témata zazněla?
– Jak se vyznat v současné migrační krizi?
– Komu náleží status uprchlíka?
– Co hrozí křesťanům na Blízkém východě?
– Jak můžeme pronásledovaným pomoci?
– Před čím se mít v otázce migrace na pozoru?

Relexe Drápalovské – „Pět poznámek k situaci“ a video was originally published on Dudnes.cz

Zmarł rysownik, ilustrator i twórca komiksów Kája Saudek

A page from the comic series Lips Tullian by K...

A page from the comic series Lips Tullian by Kája Saudek and Jaroslav Weigel. (Photo credit: Wikipedia)

Česky: Komiksový kreslíř Kája Saudek

Česky: Komiksový kreslíř Kája Saudek (Photo credit: Wikipedia)

Among other things, Kája Saudek sought an insp...

Among other things, Kája Saudek sought an inspiration in the art works of the past. (Photo credit: Wikipedia)

Dziś w piątek 26. 6. 2015 zmarł w Pradze w wieku osiemdziesięciu lat na niewydolność serca rysownik, ilustrator i twórca czeskiej szkoły komiksów Kája Saudek. Artysta był od 2006 roku, kiedy wpadł w śpiączkę, hospitalizowany w szpitalu Motol. Jego bliźniętem jednojajowym jest fotograf Jan Saudek.

Zemřel kreslíř Kája Saudek – Novinky.cz

Zmarł rysownik, ilustrator i twórca komiksów Kája Saudek was originally published on Czesko.pl – czeski od Czecha

Na ranní mši

Přinášíme duchovní črtu Ondřeje Tučka. Jsou věci, kterým neodolám ani vzdor svému dobrému vychování a náboženské víře. A tak když na mě ještě spícího cestou pro rohlíky zavolal otevřený Zverimex, v tu ránu jsem se přistihl vevnitř. Nejdřív očumuji obřího papouška, jehož opětovaný pohled se stěží dá nazvat shovívavým. Pak šmrdolení křečíků džungarských a jiného…

Na ranní mši was originally published on Dudnes.cz